Bylo nebylo, byla jedna víla. Neškodila, poklidně si žila uprostřed lesa. Neškodila, poklidně si žila uprostřed lesa. Pila kapky rosy z listů, které se samy nakláněly k víle aby ji osvěžili. Protože čeho se víla dotkla, ožilo a rozkvetlo. Jíst nepotřebovala, sytili ji dobré skutky. Snad se ani neuměla mračit.

Stalo se že se v noci začal lesem vracet domů mladík. Často v lese bloudil a často ho víla vyváděla z lesa. Nikdy nevyjádřil vděk, snad to štěstí ani nevnímal, ale jí to nevadilo. Víla se zamilovala.

Už od západu slunce čekala na kraji lesa a vyhlížela. Málo kdy zklamal, víla pro lásku neviděla mladíkovo opilství a zálibu v ženách, obojí často kojené ve vyhlášeném hostinci za lesem. Většinou chodil až k ránu. Když zahlídla jeho siluetu v dálce, skoro nedýchala rozrušením. Sotva co vstoupil do lesa, nehla se od něj na krok a dokonale vnímala každý jeho pohyb. Ale zjevit se mu stále bála. Po celý den pak byla nevyspalá, ale šťastná.

Občas se stávalo, že mladík nešel. Víla teprve se svítáním odcházela z kraje lesa. V takových dnech poprvé poznala osamělost a les temněl.

Jednou se mladík vracel domů za bouřky. Citlivé víle ho bylo líto a rozhodla se tedy, že ho zavede do svého obydlí, aby se ohřál a usušil. Zjevila se mu, když překročil hranici lesa. Byla krásná. Kaštanově hnědé kudrnaté vlasy, nádherní šaty-samí závoj. Blížila se k němu lehkým krokem. Prostě víla. Se slabým úsměvem, něhou v očích. Zezačátku chtěl utéct, ale najednou k tomu přeludu, který se stále blížil, pocítil důvěru. Vzala ho za ruku. Čekal že její dotyk zastudí, ale přitom ho chytla teplá předzvěst otevřené náruče. Nechal se vést, neměli dlouhou cestu. Vešli do stavení. V krbu hořel oheň, na stole se kouřilo z talíře polévky. Tázavě se na ni podíval. Přikývla. Zasedl tedy a dal se do jídla. Víla si zatím sedla na postel proti stolu a pozorovala ho. Když se na ní podíval, rychle sklopila oči a plaše se usmála.

Dojedl a přesedl si vedle ní. Když mu stále uhýbala pohledem, vzal ji za bradu tak, aby viděl do jejích očí barvy čokolády. Její pohled byl nezkušený a naivní, ale odhodlaný. Tolik krásy. A tak na dosah. Neodolal. Opatrně jí políbil.

Ještě tu noc se lesem rozezněl sten, ze kterého tuhla krev v žilách. Bylo v něm sice štěstí a láska, ale také lítost, smutek a pláč. Tenkrát to bylo naposledy, co byl les světlí a přívětivý. A bylo to také naposledy, co se mladík ukázal v lese. Víla osaměla. Chodila jako tělo bez duše, často plakala, ani sama nevěděla proč. Přestala pomáhat, její dotek už dávno nedával novou mízu. Stárla.

Uteklo spoustu let a o lese se začali šířit pověsti o nebezpečných stvůrách, nepřátelství lesa, a také o zakleté princezně. Prý ten, kdo ji vysvobodí, dostane krásnou, mladou a milující manželku, která se o něj bude do konce života starat.

Mnoho chlapců, chasníků i pantátů od rodin se jí pokoušelo vysvobodit, ale většina z nich našla pouze starou životem strhanou babiznu. Ten zbytek k ní ani nedošel. Ale nikdo se nevráil. Zabloudili a už v lese nebylo dobré duše, která by je vyvedla.

Čas běžel a uteklo ještě jedou tolik let, než krajem začal vandrovat Bard. I dostal se jednou do vesnice u lesa a vyslechl legendu o princezně, ještě vybroušenou ústním předáváním za ta léta. Vyprávění ho zaujalo a rozhodl se také to zkusit. Marně ho varovali, aby nechodil, že se ještě nikdo nevrátil. Tvrdil jim, že stejně nemá co ztratit. Vzal svou loutnu, kousek chleba a po obědě vyrazil do lesa.

Bez problémů prošel lesem až k chaloupce. Stromy jako by se před ním rozestupovali. Zkusil na chaloupku zaklepat, ale nikdo se neozýval. Zapřemýšlel, že asi nikdo není doma a tak usedl na pařez, vzal loutnu a po krátkém ladění spustil písničku o tom, proč vlastně přišel. Když dohrál zaslechl vrznutí dveří. Rychle se podíval tím směrem a zahlédl cíp sukně mizející v zavírající se škvíře. Usmál se. Ještě dlouho čekal, jestli se stvoření třeba neukáže znovu, pokoušel se ho vylákat mnoha písničkami, ale nestalo se. Začala padat tma a tak se raději vydal zpátky. Ani tentokrát neměl problém projít.

Ve vesnici už ho ani nečekali. Jaké bylo jejich překvapení, když se objevil. Vyptávali se ho, co tam viděl a jak to že se vrátil. Ale on se jen tajemně usmíval a neodpovídal. Druhého dne se vydal do lesa hned z rána. Našlapoval lehoučce na mechové podloží a užíval si probouzejícího se lesa. Ani se nedíval kudy jde, až se ocitl před vílím stavením. Na paloučku před ním zrovna víla sbírala ranní hrneček rosy. Bard se zastavil a pozoroval ji. Tanečním krokem byla hned tady na hned zas támhle. A byla kouzelná. Ještě aby se otočila tváří. Už už se natáčela, když si ho všimla a skokem byla v domečku, až jí voda vyšplíchla. Bard se se zamotanou hlavou vydal domů.

Sedmkrát sedm dní chodil do lesa, sedmkrát sedm dní hrál před vílím stavením. Sedmkrát sedm dní před ním utíkala. Ale les se stával opět světlejší a přívětivější. Zase tu zpívali ptáci, bylo vidět život.

Uběhlo sedmkrát sedm dní do večera, kdy se bard rozhodl strávit noc v lese. Téměř už usínal s loutnou pod hlavou, když se z chaloupky ozval pláč. Zvědavý bard se zvedl a opatrně strčil do dvěří. S jemným zaskřípáním se pootevřeli. Zaváhal, ale pláč naustával a tak tiše vstoupil. Víla ležela na posteli a slzy z jejích krásných tváří skapávali na polštář. Snad ani nevnímala, že vešel. Ještě jednou zaváhal, ale nakonec udělal několik rozhodných kroků vedle víly a jemně ji objal. Čekal, že ucukne, ale ona se jen vděčně přitulila. Pohladil ji po vlasech a slzy začali vysychat.

Bard už se do vesnice nevrátil. Vysvobodil svou princeznu. Možná, že na první pohled neomládla, ale bard by neměnil. Její povaha mladá byla a hodnější družku si přát nemohl.

Po dlouhé době, mnoha a mnoha letech, daleko od lidí, v péči lesní víly bard odešel. A víla? Splnila svůj cíl a brzy ho následovala. Stavení se zanedlouho rozpadlo a zarostlo trávou. Netrvalo dlouho a nebylo po něm ani stopy. Jako po celém jejím životě. Jen svěží les a příběh v lidských hlavách.