Upíří ples

Chodíme spolu už asi půl roku, předtím jsme se znali také tak nějak. Nikdy se moc nechlubil svými kamarády, a proto když mě pozval abych s ním jela na víkend s jeho přáteli, neodmítla jsem. Byť mě to stálo hodně sil, přesvědčit rodiče, aby mě raději pustili a netahali jednou výjimečně na zátah na upíry. Když jednou budu na provozování odvěkého řemesla naší rodiny, lovu upírů chybět, ono se nic nestane.

S jeho kamarády jsme se sešli na nádraží, ve vlaku s nimi bylo veselo. Chvíli sezení u ohně a pak spát. První celá noc s ním, v jednom stanu. A houby, usnula jsem téměř ve chvíli, kdy jsem položila hlavu na polštář a jeho ruka mě pohladila na dobrou noc.

Uprostřed noci mě cosi probudilo. Automaticky jsem stiskla stříbrnou dýku pro každý případ schovanou pod hlavou, ale po chvíli jsem usoudila, že bezprostřední nebezpečí nehrozí. V šeru stanu jsem zahlédla pouze kopeček vedle mě, svého sladce spícího kluka. Věnovala jsem mu krátký úsměv a opatrně, abych nevzbudila ani svého milovaného, ani pozornost okolí jsem se vyplížila ze stanu.

Co mě tak mohlo probrat? Zahlédla jsem jakýsi rej na paloučku kousek od našich stanů. Skryla jsem dýku pod černé oblečení(výchova naší rodiny dělá svoje) a pomalu se blížila k mýtince, abych zjistila co se tam děje.

Když jsem se odplížila až na ono místo, zahlédla jsem už tolikrát viděný obraz. Ples upírů. Jako první přišel strach o mého kluka, o civilistu. Pokud jsou tu upíři, brzy tu budou i nějací naši. Pokud tu budou upíři a nějací naši, bude boj. Boj, který když už civilisté vidí a výjimečně vyváznou bez zraněni považují za zlý sen, s ním většinou nepřežijí. Pak teprve mi došlo, že je to to místo, kam se chystali rodiče…

Přestala jsem přemýšlet a začala pozorovat pozornější dění na louce. Upíří zábava byla očividně v plném proudu, až ke mně doléhal jejich děsivý smích. Když tu se mým směrem podíval jeden upír, co byl do té doby zády. Ztuhla jsem, jentaktak jsem zabrzdila šokovaný výkřik. Koukal na mě můj nejdražší, můj milovaný kluk. Stála jsem jako opařená. On-a upír? To přece není možné!!! V šoku jsem vnímala jen okrajově, že mu zablýsklo z očí a nenápadně se ztratil z výhledu.

Zanedlouho se opravdu objevili naši, lovci upírů. Už jsem se také chtěla vrhnout do bitvy, jako už tolikrát, jenže nohy odmítli poslechnout. To přece nemůžu! Vždyť, vždy´t proč je vlastně zabíjet? Vždyť dovedou být i tak milý, neškodný! Proč je jen ten osud tak zlej??? Ale některé věci by odpovídali-okamžitě usnutí po jeho dotyku, vlastnost docela častá pro upíry, kopeček ve stanu o něco tenčí, než by mohl být muj kluk zachumlaný do spacáku… Najednou jsem za sebou kohosi ucítila. Rychle jsem se otočila, napřáhla dýku a…

…Nedokonala jsem pohyb. A ani upír, který stál za mnou, nezasáhl špičáky svůj cíl, můj krk. Oba jsme na sebe jen vyšokovaně zírali. Můj kluk. „Ty? Lovec upírů?“ V jeho hlase bylo slyšet zoufalství. „Pojď!“ prohlásil, chytl mě za ruku a začal se mnou utíkat do lesa. Za běhu vysvětloval:“Musíme utéct. Když tě uvidí naši, zabijí tě. Nechci tě ztratit, miluji tě.“ Když jsem konečně nabrala dech, s trhnutím jsem ho zastavila. „Ne, nemá cenu zdrhat. naši nás dostanou kdekoliv, mají na to své způsoby. Tebe určitě zabijí, mě buď zabijí, nebo nechají jako ostudu celému rodu, že jsem se s vámi něco měla.“ Dal mi za pravdu.

Sedli jsme si do mechu a užívali si posledních chvilek spolu. Mezitím jsem stihla napsat i tento list, snad ho někdo najde a třeba to trochu pomůže proti vyvražďování upírů a lidí, co jsou lovci jen proto, že je to rodinná tradice. Proti takovému plýtvání životy. Už se blíží, z jedné strany upíři, z druhé strany lovci. Do svítání chybí už jen minuty. Stihnou nás zabít, lovci se stáhnou kvůli civilistům a upíři, kteří se světlem přijdou o své nelidské schopnosti raději utečou.

Už jim zbývá jen pár metrů… Téměř ve stejnou chvíli se na sebe podíváme s mým milovaným upírem. Políbení jako poslední sbohem…