Seděla na lavičce v parku. Sama. V celém parku nebyl nikdo jiný než ona a holubi. Jeden přistál vedle ní a zobal zapomenuté drobky na lavičce. Ani si ho nevšimla. Nebrečela, přemýšlela. Začalo to krásně, skončilo špatně. Jako vždycky. Jenže tentokrát to nebylo jako vždycky. Tentokrát to bylo jiné.

Poznala ho před rokem tady v Brně. Bylo mu tenkrát čerstvých osmnáct, jí sedmnáct. Ve své kategorii recitací dopadli nerozhodně. Tak se vlastně poznali. Na společné oslavě vítězství. Když tenkrát odcházeli společně s první cenou, jen tak z legrace té usměvavé tváři navrhla:“Když jsme společně vyhráli, tak bychom to teď měli společně oslavit, ne?“ „Dobrý nápad. Tady za rohem je výborná cukrárna, zvu tě!“

Nad zmrzlinovým pohárem se toho dozvěděla víc. Představil se jako Jakub. Bydlí tady v Brně, recituje od školky. Stejně jako ona našel zalíbení ve fantazy. Zamlouval se jí-stejné zájmy, podobný věk, pohledný zevnějšek… A neustále se usmíval.

Těžké pak bylo večerní loučení, když odjížděla domů do Prahy. Málem jí ujel autobus, když si dávali sbohem. Dlouho o něm pak neslyšela-mobil ani icq tenkrát neměl, adresu si zapomněli sdělit.

Začala se učit šermovat. Bylo to něco úplně nového, nikdo kolem ní to neznal. Nějaké bouchání se dřevěnými zbraněmi. „Dřevárny“ se této bláznivé zábavě mezi zasvěcenými říkalo. Poznala nový svět-nové spřízněné duše, potemnělé čajovny i pocit hrdinů z jejích oblíbených fantasy příběhů, když stojí proti přesile nepřátelských skřetů. Měla za sebou už několik jednodenních akcí, když ji její přátelé shledali způsobilou na víkendovou bitvu. Mělo jít o největší českou dřevárnu-takovíto blázni z celé české republiky na jednom místě, na pár kilometrech čtverečních. Chystala se na Bitvu pěti armád. Nemohla se dočkat. Znovu si přečetla hobita, podle kterého akce byla, už asi po stopadesáté, aby nezapomněla jediný detail.

Konečně přišel její slavný den, velký odjezdový pátek. Na nádraží již bylo mnoho podobných bláznů-někteří si jich ani nevšimli, někteří se srdečně vítali, někteří vesele zdravili ať známe či neznáme. Zastyděla se, když viděla všechny ostatní už ve svých kostýmech a ona tam jako jedno z mála v civilu. Netrvalo to však dlouho, brzy byl ohlášen příjezd vlaku a dobrá půlka hlavního nádraží se zvedla k odjezdu. Připadala si jak Alenka v říši divů. Nechytnout ji kamarádka za ruku, asi by tam někde uprostřed celá omámená zůstala. Nevěda jak, ocitla se ovšem během chvíle ve vlaku a ještě pozorovala, jak se ještě spousty lidí snaží dostat do vlaku.

Vlak už se pomalu rozjížděl a v uličce se stále ještě handrkovali lidi, kdo si kam kecne. Jí to bylo docela jedno, vesele se bavila s kamarády. Když pak slyšela, jak se otevírají dveře jejich kupé, bez zájmu zvedla hlavu. Když však její oči spočinuli na původci otevírání dveří, strnula. Stejně tak hnědovlasému klukovi se zelenýma očima, co stál ve dveřích, uvízlo slovo v hrdle a zůstal jen ohromeně zírat. Po chvíli naprostého ticha jen zašeptal:“Kájo!“. Padli si do náručí. On. Najednou jako by na povel oba začali mluvit, vískat a jinak projevovat svou radost. Nepřerušit je jeho kamarád, asi by tam takhle stáli celou cestu. „Hele, nechci rušit vaše radostné shledání, ale něco jsi tam chtěl…“ „Ach ano. Nemáte tu nějaká volná místa?“zeptal se. Měli. Pozorovala, jak Jakub v černé skřetí suknici dává bágly nahoru na poličky a vraceli se jí vzpomínky na Brněnskou recitační soutěž.

Pak už se jí pusa do konce cesty téměř nezastavila. Povídali si, co všechno těch pět měsíců dělali. Oba se dostali k dřevárnám, on už absolvoval i několik víkendových akcí. Dvě hodiny cesty a povídali si jako staří známí. Když se pak v tábořišti rozdělili, stala se terčem narážek kamarádů. Nikdo se však neprojevoval moc nahlas, protože se utábořil hned vedle a co chvíle se na ni s milým úsměvem podíval. Večer si k nim i se svou partou přisedl. Potom, co se dostal na řadu s kytarou, opět překvapil. Krásně zpíval.

Ráno už se neviděli. Po budíčku šli každý svou cestou. V celém tábořišti se dělali poslední kostýmové úpravy, malovali se obličeje a jinak se chystalo a bitvě. Na nástupu ho jenom zahlédla. Stál uprostřed velmi věrohodné skupinky skřetů. Skoro se bála, nebýt přátelského úsměvu, který na ní hodil a který ke skřetovi vůbec neseděl.

Vždycky, když ho pak potkala v bitvě, pozorovala, jak do ní buší jen tak symbolicky a spíše ji brání, než aby stál proti ní. Párkrát klopýtla při ustupování před nepřáteli-pokaždé byl okamžitě u ní, pomáhal jí vstát a ptal se, jestli je v pořádku. Byla tak mimo vším, že byla ráda za kousek jistoty v chaosu bitvy.

Večer opět přišel. Sedl si vedle ní. Když pak opět odložil kytaru, položil jí svou ruku kolem pasu. Nebránila se, přišlo jí to tak přirozené.

Po této bitvě si často povídali na icq, které si také pořídil, když s neviděli. Každým dnem si byli blíž a blíž. Když ji pak vzal na první svět, dřevárnu, kde nejde o boj, ale hraní postavy, byli bráni jako pár. A i na mnoha dalších akcích, kam spolu jeli. Pokaždé ji překvapil nějakou zcela novou vlastností. Ale vždy příjemně.

A nejen on. Poznala spoustu nových lidí, získala spoustu nových přátel všemožné povahy. Něco ale měli společného-zápal do dřeváren a jak se jí zdálo, braní jí pouze jako té od něho.

A pak přišla opět brněnská recitační soutěž. První den dopadl normálně, po dlouhé době se s ním opět viděla. Když spolu ruku v ruce procházeli areálem, kde se recitovalo, potkávali a zdravili se se spoustou známých-dřevárníků. Jeden rok a dřevárny se stali známou zábavou kde koho. Ale stále stejně bláznivou.

Večer měla domluvené spaní u něho. Když konečně jeho rodiče odešli spát a bratr se dostatečně nabažil pc, zůstali konečně sami. Jenže on si sedl na postel a čuměl do blba. Netušila, co se děje, tak ho začala provokovat. Jenže nic. Když pak konečně promluvil, otřásla se pod náporem neblahé předtuchy:“Víš, musím ti něco říct. Posaď se prosím.“ Opatrně se proti němu posadila, jako by ho viděla prvně v životě. „Víš, Brno a Praha jsou od sebe daleko a vídáme se zřídka. Snažil jsem se, ale tohle nevydržím…“ upřel na ní nešťastné oči. Nevydržela to a skryla svůj obličej do dlaní…

Celý večer na sebe už nepromluvili a pohybovali se kolem sebe jako duchové. Celou noc nespala, střídavě plakala a slepě čuměla do zdi. Sotva co začalo svítat, opatrně posbírala všechny své věci a vydala se ven. Naposledy se podívala do té tváře plné proměn a připravila se na příval slz. Nepřišly, všechny už vytekly během noci. Zato ale přišla vlna přemýšlení a i částečného pochopení. Pohnula neslyšeně rty v tiché „sbohem“ a s co nejtišším klapnutím dveří opustila jeho byt. Dlouho se toulala ani nevěděla kam, až se dostala do parku před areálem, ve kterém se konala soutěž. Stále v zamyšlení si sedla na lavičku.

Najednou k ní někdo přišel a opatrně ji chytl za ramena. Cukla s sebou a probrala se do reality. Před ní dřepěl jeden z jeho kamarádů a výborný dřevárník. „Co se děje? Rozešli jste se?“zeptal se, když si sedal vedle ní. Jen němě přikývla. „Tys to…?“dostala ze sebe. „Jestli jsem to věděl?“řekl přátelsky.“No, znám ho už jakou dobu. Dovedu si domyslet… neměj mu to za zlé, už takový prostě je. A svět dřeváren také. Neustále se někdo dává dohromady nebo rozchází. Ale parta žije dál.“ Podíval se na hodinky. „Pojď, už bychom měli jít, je čas“usmál se na ni. Vstali. „Počkej ještě!“řekla mu tiše. „Mohl bys…“ Podíval se jí do očí a přátelsky jí obejmul. „Tohle jsi potřebovala?“ Pod ochranou jeho rukou se poprvé od večera usmála. „Ano, přesně toto.“řekla už docela normálně. „Ano, přesně takovéhle přátele.“ Domyslela si ještě v duchu…