„Co ty tady sedíš? Běž
si hrát s dětma!“
„Ano, paní učitelko,“ opověděl poslušný hlas, naučený, že dospělým se nemá odmlouvat. Holčička odložila knížku a
vydala se volným krokem k hloučku dětí, které se právě o něco hádaly.
„Zase ta kniha,“ povzdechla si postarší učitelka
mateřské školky a uklidila sbírku pohádek do knihovny.
„Pojďte, takhle si moc
zahrát nestihnem!“ volal
netrpělivý gymnazista s míčem v ruce na své spolužáky. Chvilku na to se středoškoláci
vyřítili z šatny a zanechali v ní samotnou dívku. Zase ji nevzali s sebou. Pár
spolužáků jí při odchodu kývlo na pozdrav, ale nic víc. Jako vždycky. Mrzelo ji to.
Opřela se zády o zeď a
zavřela oči. Tam měla svůj svět. Trochu jako z pohádky. Stála na rozkvetlé
louce, trhala květiny. Najednou se ozval dusot koňských kopyt a na hranici lesa se objevil jezdec. Kdo
asi je… Otevřela oči a zašmátrala v otrhaném obalu na plynovou masku, který ležel vedle ní a
který k ní neodmyslitelně patřil. Stejně jako velmi používané desky, které z
tašky vyndala. Našla čistý papír a tužka se pod jejím velením rozběhla po papíře.
Takových kreseb již měla stohy. Nebyly ošklivé, ale zase nebyly tak úžasné, aby někoho zajímaly….
„Jsem doma!“ zvolala na celý byt.
Odpovědělo jí dvojí
ahoj, každé z jiného kouta obydlí. Konverzace nepokračovala, a tak zula boty a také zalezla. Ani
se jí nezeptali, jak se měla. Co by jim řekla? Že si připadá osamělá? Že ji
všichni přehlížejí? Asi
by je to ani nezajímalo…
Brr, narvaná tramvaj.
Lidi všude kolem. Moc lidí, každý spěchající za svým vlastním cílem a
ignorující ostatní. Hele, volné místo. Rychle sklouzla na prázdnou sedačku a
vytáhla desky. Po nějaké době se podívala z okna a zjistila, že by měla
vystupovat. Vyřítila se ze dveří, ale na schodech zakopla o čísi nohy a spadla
přímo na mladíka v obleku, který už stál na chodníku. Spadla a vzala kluka s
sebou. Rychle se hrabala na nohy ve strachu, že dostane vynadáno. Začala si
kluka prohlížet. Dlouhé vlnité vlasy, o něco tmavší oči
- vždyť je přece od nich ze školy! Ale proč
tak svátečně? Momentálně taky špinavě od země…
„Ještě aby mě nevyhodili za pohrdaní
maturitou,“ konstatoval mladík.
Vyhrabal se na nohy a
začal se oprašovat. Záhada vyřešena. Poslední dobou byla tolik ve svém světě,
že na maturity úplně zapomněla.
„Pomůžu ti,“ tiše pípla a se sklopenýma očima mu pomohla s očištěním.
Najednou ji zastavil
tak, aby viděl na desky s čerstvou kresbou v podpaží, a mile se na ni usmál.
„Hezky kreslíš.“
Hurá! Zvoní! Dnes byl
náročný den. Konec roku se kvapem blíží a vyučující šílí. V šatně rychle nahází
učení do žebradla a vytratí se ze školy. Cože? Co tu dělá ten kluk z rána? Že
by ji přišel pokárat, protože to ráno nestihl?
„Ahoj,“ usmál se na ni. „Tak jsem
odmaturoval. Za čtyři.“
Na obličeji se jí
objevil slabý úsměv.
„Gratuluji“
„Ráno mě zaujaly tvé kresby. Nechceš se jít někam
projít? Rád bych ti něco ukázal.“
Postavil se směrem k
parku a čekal na její reakci.
„Ty bys opravdu chtěl?“
„Proč by ne.“
Mrkl na nia rozešel se. Rychle se k němu přidala.
„Ta kresba - ně co mi připomněla.“
Z kapsy vyndal roztrhaný
blok plný podivných klikyháků, vzdáleně připomínajících písmo. A podal jí ho. Tázavě se na něj
podívala.
„Přečti si to.“
Náhodně nalistovala a začetla
se. Počkat! To je přece její svět! Jak to mohl vědět?!
„Psal jsem to dávno před tím, než jsem
tě potkal. Máš ráda fantasy?“
„Jako malou mě nemohli
od pohádek odtrhnout,“ usmála se při
vzpomínce. “A dnes na
tom nejsem lépe.“
Najednou jí bylo dobře.
Najednou měla někoho, kdo jí rozumněl. Kdo se s ní chtěl bavit.
Tentokrát ji ani nemrzelo,
že si rodiče nevšimli tříhodinového zpoždění. Vlastně jí vůbec nedošlo, že by si všimnout měli.
Na icq už blikala prosba o autorizaci.
Sobota ráno. Nemohla
dospat. Jak že jí to vlastně řekl?
,Co vlastně děláš o
víkendu?´ zeptal se jí
po chvilce tichého objímání. Byla půlka června a krásné letní počasí.
,Asi nic, proč?´ opověděla mu.
,Tak mě čekej v sobotu
ráno. Půjdem ven. Mám pro tebe překvapení.´
Z přemítání ji vytrhne zvonění mobilu. Melodie
prozrazuje, kdo volá.
„Halo, lásko?“ vychrlila
dychtivě.
„Dobré ráno, bludičko.
Poběž dolů, čekám na tebe!“
Byla tam co by dup.
Teprve po pořádném přivítání si ho stačila prohlédnout.
„Jdeme snad na karneval?,“ zeptala se zmateně.
Byl totiž oblečen jak
princ. Rovnou z pohádky.
„Nech se překvapit,“ odpověděl jí s mnohoznačným výrazem a celou
cestu neprozradil víc.
Už dojeli na konečnou
autobusu. Už se procházeli lesem na kraji města. Že by to bylo všechno? To přece
není možné. On musí mít něco za lubem. Najednou se ozval neartikulovaný řev a
objevila se skupinka mládeže vydávající hluk. Podobně veliká skupina běží z
druhé strany. Po vzpamatování se z prvotního šoku, přemýšlí zda sní či bdí. Před
jejíma očima se tu utkala armáda skřetů a lidí. Ale né žádných obyčejných.
Takových středověkých. Podivné zbraně do sebe narážely, ozýval se bojový řev a rozkazy velitelů obou
skupin. Vydechla úžasem.
„Tak co, líbí?“ zeptal se její usmívající se průvodce.
„Co to je? Divadlo?“
zeptala se místo odpovědi.
„Říká se tomu dřevárny. To podle těch
zbraní, většinou mají dřevěný základ, třeba hokejka, nebo násada na koště a ten
je obalený měkkým materiálem. Je to taková hra... Oživlá počítačová hra.“
„Má pět let a jméno
Lohengrín,
Místo meče koště
svírá
Zahrabal si poklad do
peřin
Tak silná je jeho
víra,“ uteklo jí několik veršů její oblíbené
skupiny.
„Tak. Ale pojď už, jinak
nám utečou!“
Chytl ji za ruku a vydal
se za skupinkou skřetů, kteří střet prohráli. Netrvalo dlouho a zjistili, že skřeti
míří ke skupince stromů ohraničené provázkem. Trousící se armáda označovala
tento prostor jako pevnost, souhlasně s papírem připevněným u vchodu. Vlastní
název pevnosti ani nestihla přečíst, její přítel už ji vedl k jednomu ze svačících
skřetů. „Ahoj,“
pozdravil je oba a dal se s klukem do řeči. Najednou zjistila, že skřeta zná.
Pod černou barvou se skrývala tvář mladíka, se kterým ráno co ráno jezdí mhd.
Rozhlédne se kolem a zjistí, že těch osob tady zná vlastně spoustu…
„Jo a ty vítej mezi
nás!“ promluví na ní
najednou skřet a podává jí ruku. Představí se navzájem.
„Hmm,“ zamračí se skřet. “Holek s
tvým jménem tu je. Nemáš nějakou přezdívku?“ Kdesi v hlavě jí vytanulo:
„Třeba Bludička.“
A zase jaro. Sotva
vzpomínala, jak před dvěma
lety poprvé byla na akci. Celou tu dobu dělala čest své přezdívce. Už dávno neříkala
lásko absolventovi jejich gymnázia a ty náruče, kterými prošla, se radši nikdo
nepokoušel spočítat. Upnula se jenom na fantazáky, na tu zvláštní sortu lidí, se kterou si rozuměla, a zapomněla na běžný život. Náhlé
ticho ve třídě ji zarazilo. Zvedla hlavu, aby zjistila, co se děje.
„No Vy,“ uvědomila si, že na ni profesorka mluví. „Pojďte nám něco říct k tabuli.“
Zanedlouho už kráčela
zpátky do lavice.
„Co s Vámi?“ kárala jí vyučující. „Další ošklivá známka. Měla byste
poprosit někoho ze spolužáků o pomoc.“
Nojo, ale od koho? Marně
se rozhlíží po třídě, po spolužácích. Vždyť to jsou cizí lidé! Získala sice přátele
na život a na smrt, ale zpřetrhala
poslední nitky poutající ji s každodenním světem. Jakoby slyšela toho, co jí tenhle svět ukázal: „Jo holka, něco
za něco…“