„Co ty tady sedíš? Běž si hrát s dětma!“

„Ano, paní učitelko,“ opověděl poslušný hlas, naučený, že dospělým se nemá odmlouvat. Holčička odložila knížku a vydala se volným krokem k hloučku dětí, které se právě o něco hádaly.

„Zase ta kniha,“ povzdechla si postarší učitelka mateřské školky a uklidila sbírku pohádek do knihovny.

„Pojďte, takhle si moc zahrát nestihnem!“ volal netrpělivý gymnazista s míčem v ruce na své spolužáky. Chvilku na to se středoškoláci vyřítili z šatny a zanechali v ní samotnou dívku. Zase ji nevzali s sebou. Pár spolužáků jí při odchodu kývlo na pozdrav, ale nic víc. Jako vždycky. Mrzelo ji to.

Opřela se zády o zeď a zavřela oči. Tam měla svůj svět. Trochu jako z pohádky. Stála na rozkvetlé louce, trhala květiny. Najednou se ozval dusot koňských kopyt a na hranici lesa se objevil jezdec. Kdo asi je… Otevřela oči a zašmátrala v otrhaném obalu na plynovou masku, který ležel vedle ní a který k ní neodmyslitelně patřil. Stejně jako velmi používané desky, které z tašky vyndala. Našla čistý papír a tužka se pod jejím velením rozběhla po papíře. Takových kreseb již měla stohy. Nebyly ošklivé, ale zase nebyly tak úžasné, aby někoho zajímaly….

„Jsem doma!“ zvolala na celý byt.

Odpovědělo jí dvojí ahoj, každé z jiného kouta obydlí. Konverzace nepokračovala, a tak zula boty a také zalezla. Ani se jí nezeptali, jak se měla. Co by jim řekla? Že si připadá osamělá? Že ji všichni přehlížejí? Asi by je to ani nezajímalo…

Brr, narvaná tramvaj. Lidi všude kolem. Moc lidí, každý spěchající za svým vlastním cílem a ignorující ostatní. Hele, volné místo. Rychle sklouzla na prázdnou sedačku a vytáhla desky. Po nějaké době se podívala z okna a zjistila, že by měla vystupovat. Vyřítila se ze dveří, ale na schodech zakopla o čísi nohy a spadla přímo na mladíka v obleku, který už stál na chodníku. Spadla a vzala kluka s sebou. Rychle se hrabala na nohy ve strachu, že dostane vynadáno. Začala si kluka prohlížet. Dlouhé vlnité vlasy, o něco tmavší oči - vždyť je přece od nich ze školy! Ale proč tak svátečně? Momentálně taky špinavě od země…

„Ještě aby mě nevyhodili za pohrdaní maturitou,“ konstatoval mladík.

Vyhrabal se na nohy a začal se oprašovat. Záhada vyřešena. Poslední dobou byla tolik ve svém světě, že na maturity úplně zapomněla.

„Pomůžu ti,“ tiše pípla a se sklopenýma očima mu pomohla s očištěním.

Najednou ji zastavil tak, aby viděl na desky s čerstvou kresbou v podpaží, a mile se na ni usmál.

„Hezky kreslíš.“

Hurá! Zvoní! Dnes byl náročný den. Konec roku se kvapem blíží a vyučující šílí. V šatně rychle nahází učení do žebradla a vytratí se ze školy. Cože? Co tu dělá ten kluk z rána? Že by ji přišel pokárat, protože to ráno nestihl?

„Ahoj,“ usmál se na ni. „Tak jsem odmaturoval. Za čtyři.“

Na obličeji se jí objevil slabý úsměv.

„Gratuluji“

„Ráno mě zaujaly tvé kresby. Nechceš se jít někam projít? Rád bych ti něco ukázal.“

Postavil se směrem k parku a čekal na její reakci.

„Ty bys opravdu chtěl?“

„Proč by ne.“

Mrkl na nia rozešel se. Rychle se k němu přidala.

„Ta kresba - ně co mi připomněla.“

Z kapsy vyndal roztrhaný blok plný podivných klikyháků, vzdáleně připomínajících písmo. A podal jí ho. Tázavě se na něj podívala.

„Přečti si to.“

Náhodně nalistovala a začetla se. Počkat! To je přece její svět! Jak to mohl vědět?!

„Psal jsem to dávno před tím, než jsem tě potkal. Máš ráda fantasy?“

„Jako malou mě nemohli od pohádek odtrhnout,“ usmála se při vzpomínce. “A dnes na tom nejsem lépe.“

Najednou jí bylo dobře. Najednou měla někoho, kdo jí rozumněl. Kdo se s ní chtěl bavit.
Tentokrát ji ani nemrzelo, že si rodiče nevšimli tříhodinového zpoždění. Vlastně jí vůbec nedošlo, že by si všimnout měli. Na icq už blikala prosba o autorizaci.

Sobota ráno. Nemohla dospat. Jak že jí to vlastně řekl?

,Co vlastně děláš o víkendu?´ zeptal se jí po chvilce tichého objímání. Byla půlka června a krásné letní počasí.

,Asi nic, proč?´ opověděla mu.

,Tak mě čekej v sobotu ráno. Půjdem ven. Mám pro tebe překvapení.´

Z přemítání ji vytrhne zvonění mobilu. Melodie prozrazuje, kdo volá.

„Halo, lásko?“ vychrlila dychtivě.

„Dobré ráno, bludičko. Poběž dolů, čekám na tebe!“

Byla tam co by dup. Teprve po pořádném přivítání si ho stačila prohlédnout.

„Jdeme snad na karneval?,“ zeptala se zmateně.

Byl totiž oblečen jak princ. Rovnou z pohádky.

„Nech se překvapit,“ odpověděl jí s mnohoznačným výrazem a celou cestu neprozradil víc.

Už dojeli na konečnou autobusu. Už se procházeli lesem na kraji města. Že by to bylo všechno? To přece není možné. On musí mít něco za lubem. Najednou se ozval neartikulovaný řev a objevila se skupinka mládeže vydávající hluk. Podobně veliká skupina běží z druhé strany. Po vzpamatování se z prvotního šoku, přemýšlí zda sní či bdí. Před jejíma očima se tu utkala armáda skřetů a lidí. Ale né žádných obyčejných. Takových středověkých. Podivné zbraně do sebe narážely, ozýval se bojový řev a rozkazy velitelů obou skupin. Vydechla úžasem.

„Tak co, líbí?“ zeptal se její usmívající se průvodce.

„Co to je? Divadlo?“ zeptala se místo odpovědi.

„Říká se tomu dřevárny. To podle těch zbraní, většinou mají dřevěný základ, třeba hokejka, nebo násada na koště a ten je obalený měkkým materiálem. Je to taková hra... Oživlá počítačová hra.“

„Má pět let a jméno Lohengrín,

Místo meče koště svírá

Zahrabal si poklad do peřin

Tak silná je jeho víra,“ uteklo jí několik veršů její oblíbené skupiny.

„Tak. Ale pojď už, jinak nám utečou!“

Chytl ji za ruku a vydal se za skupinkou skřetů, kteří střet prohráli. Netrvalo dlouho a zjistili, že skřeti míří ke skupince stromů ohraničené provázkem. Trousící se armáda označovala tento prostor jako pevnost, souhlasně s papírem připevněným u vchodu. Vlastní název pevnosti ani nestihla přečíst, její přítel už ji vedl k jednomu ze svačících skřetů. „Ahoj,“ pozdravil je oba a dal se s klukem do řeči. Najednou zjistila, že skřeta zná. Pod černou barvou se skrývala tvář mladíka, se kterým ráno co ráno jezdí mhd. Rozhlédne se kolem a zjistí, že těch osob tady zná vlastně spoustu…

„Jo a ty vítej mezi nás!“ promluví na ní najednou skřet a podává jí ruku. Představí se navzájem.

„Hmm,“ zamračí se skřet. “Holek s tvým jménem tu je. Nemáš nějakou přezdívku?“ Kdesi v hlavě jí vytanulo:

„Třeba Bludička.“

A zase jaro. Sotva vzpomínala, jak před dvěma lety poprvé byla na akci. Celou tu dobu dělala čest své přezdívce. Už dávno neříkala lásko absolventovi jejich gymnázia a ty náruče, kterými prošla, se radši nikdo nepokoušel spočítat. Upnula se jenom na fantazáky, na tu zvláštní sortu lidí, se kterou si rozuměla, a zapomněla na běžný život. Náhlé ticho ve třídě ji zarazilo. Zvedla hlavu, aby zjistila, co se děje.

„No Vy,“ uvědomila si, že na ni profesorka mluví. „Pojďte nám něco říct k tabuli.“

Zanedlouho už kráčela zpátky do lavice.

„Co s Vámi?“ kárala jí vyučující. „Další ošklivá známka. Měla byste poprosit někoho ze spolužáků o pomoc.“

Nojo, ale od koho? Marně se rozhlíží po třídě, po spolužácích. Vždyť to jsou cizí lidé! Získala sice přátele na život a na smrt, ale zpřetrhala poslední nitky poutající ji s každodenním světem. Jakoby slyšela toho, co jí tenhle svět ukázal: „Jo holka, něco za něco…“