Šla tiše, oči zabořené do země

Šla tiše, oči zabořené do země. Její krok byl pomalý, neměla kam spěchat. Zavál vítr. Barevné listí zavířilo kolem ní a zašustilo. Zastavila se.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ ozval se za ní mužský, samolibý hlas. Zaťala dlaně v pěst, ale jinak se nepohnula.

„Proč mi nedáš pokoj?“

„Ale no tak, krasotinko, snad nebude hned tak zle.“ V hlase byl cítit úsměv.

Teď už se otočila a podívala se mluvčímu do tmavě hnědých očí. Nemusela je hledat, věděla přesně, co spatří. Chlapce sedícího na zídce, ve tmavém zimním kabátu s dlouhými černými vlasy a pobaveným výrazem ve tváři. Tu osobu, co ji už rok potkává téměř noc co noc ve snech. Poslední dobou to byly noční můry.

Nakonec musela uhnout očima první.

„Vidíš, vidíš. Stále jsi v mé moci,“ povýšeně se usmál. „Pouze jsem tě trochu podcenil. Tím víc si na tebe dám tentokrát pozor. Zajímáš mě.“

Hrál si s ní. Věděl, jak se v ní vaří krev, a užíval si to. Chtěla mu jednu vrazit, ale uvědomovala si, že to nedokáže.On má pravdu. Je v jeho moci.

„Že tak pozdě, když by stačilo hýbnout prstem a přiběhla bych jako pejsek?“ Když to nejde fyzicky, alespoň takhle. Pokud by ji totiž ovládal natolik, aby to zvládl, jistě by to udělal… Nebo ne? Nebo všechno tohle je jen jeho velká, psychologická hra? Zřejmě zasáhla do černého, zazdálo se jí, že po jeho tváři přeběhl jakýsi stín, ale hned zmizel. Pokrčil rameny.

“Jsou i důležitější věci. Půjdeme?“ Seskočil ze zídky a nabídl jí rámě.“Doporučuji nedělat nic, co by se mi třeba náhodou nemuselo líbit,“ prohodil sice rádoby mimochodem, ale tón hlasu byl dostatečně důrazný na to, aby poslechla. Poslušně se do něj zavěsila a společně se vydali ranním parkem. On se pokusil o zdvořilostní konverzaci, ale protože uraženě mlčela, brzy toho nechal.

Snažila se uklidnit a nepoddávat vzteku, neboť když se vztekala, on si v ní četl jako v otevřené knize. Ne, že by to normálně nezvládal, ale neměl to tak snadné. Teď se pouze samolibě usmíval… Co asi může čekat? Před rokem se potkali na stejném místě. Byl okouzlující (jak později zjistila, doslova). Zamilovala se (nakolik to vlastně byla zamilovanost a nakolik jeho čáry?), začala mu sloužit… A která by vlastně neudělala, co mu na očích vidí, pro kousek jeho pozornosti… Pro pozornost kouzelníka… Občas jí ukazoval a vysvětloval, jak se co dělá, ale většinou neposlouchala, stačilo, že na ni mluví… Jenže pak ji to najednou přestalo bavit. Jako by si najednou sundala růžové brýle… Často přemýšlela, proč je tu zrovna ona a proč se zrovna ona vymanila z vlivu. Jistě, je překvapivé, že čáry existují, ale jak ji sám poučil, jsou přeci jen vzácné a ona není ničím výjimečná. Tak proč by zrovna ona měla na některého čaroděje narazit?

Jedna z věcí, kterou se za ten rok naučila, byla, že náhody nejsou. Tak proč, proč?

Přestala plnit rozkazy bez myšlení. Začala vzdorovat. Brzy nato zjistila, jak on trestá neposlušnost a co všechno s ní svede. Jaký je doopravdy (ale dá se vlastně někdo takový poznat za ani ne rok?). A stejně jednoho dne utekla. Vrtalo jí hlavou jak se jí to povedlo, ale brzy se přestala starat, nebyl důvod.

Věděla, že si ji najde a odvede, to pouto bylo ještě příliš silné, jen nevěděla kdy. A i když to dlouho vypadalo, že si on pro ni nepřijde, když už se vědomí nechalo uchlácholit, objevily se ty noční můry, co ji pomalu užíraly zevnitř…

Jasně. Takže proto se dnes ráno vydala do toho parku. Doufala, že ji to vysvobodí. Nemohla být bez něj.

Je zbabělá. Chtěla ho potkat…

Připozdívalo se a park se začínal hemžit návštěvníky. Ti, které míjeli, si jich buď nevšímali, nebo se na mladý pár usmívali. Nikdo netušil nic zlého. S lidmi to on opravdu umí. Ale copak ona není člověk? Když je, tak jak to, že se mu nedaří ovládat ji dokonale?

Vzpomněla si, že občas mívala dojem, jakoby za jeho samochválou a nadřazeným chováním, za velmi tlustou stěnou, zahlédla něco úplně protichůdného - snad strach, nebo nejistotu. Ale z čeho by on mohl mít strach?

Došli k malému autu zaparkovanému vedle parku. Odemknul, otevřel dveře u spolujezdce a nechal ji nasednout. Následně se usadil za volantem a vyjeli.

Sotva minuli ceduli značící konec obce, pohltil ji strach a hrůza. Kam ji veze? Co s ní chce udělat? Proč se nebránila? Vždyť jí může udělat cokoliv! Znásilnit, zabít, někde nechat!

„Ale no tak, něco tak přízemního… Myslel jsem si, že mě znáš lépe,“ pobaveně prohlásil on. Sakra! Zapomněla. Nesmí myslet tak výrazně, to je to samé, jako by to řekla nahlas!

„Chytrá holka, přece všechno nezapomněla. Vezu tě do své vily, už si tam kdysi nakrátko byla, ale asi si nevzpomeneš. Neboj, nic ti tam scházet nebude.“ Chtěla mu v myšlenkách všechno pořádně vyčíst, ale rychle si to rozmyslela a po zbytek cesty se snažila nemyslet pokud možno na nic.

Zanedlouho odbočili na lesní cestu a dojeli až k vile, či spíše zámečku uprostřed přírody. Přese vše, co ji tu mohlo a mělo čekat, pocítila vlnu klidu. Brána jakoby se před nimi sama otevřela, ale ona si, ještě než bránu minuli, všimla, že u každého křídla stojí jeden člověk. Když zahlédla jejich nepřítomné výrazy, rychle se odvrátila. I ona poznala, že tohle už nejsou lidé, ale stroje. Jsou to loutky, za jejichž provázky tahá šílenec. Šílenec, kterému je vydána na milost a nemilost. Ale proč z ní také není loutka? Musí s ní mít něco v plánu, v nedostatku moci to nebude. Nebo že by?

Opět ji jako správný gentleman odvedl dovnitř a zavolal si jednu z loutek, kterých byl dům plný. Zatímco on s loutkou cosi domlouval, rozhlédla se a chtě nechtě vydechla úžasem. Očividně barokní zámeček byl zevnitř ještě nádhernější, než zvenčí vypadal.

„Líbí?“vyrušil ji z úvah jeho hlas. „Patří to mé rodině už po staletí. Později tě provedu, ale teď mám práci. Můj sluha tě odvede do tvého pokoje.“ Příjemný tón z jeho hlasu postupně vyprchal až do formálního tónu. Loutka se mu uklonila, kývla na ni, aby sluhu následovala, a rozešla se.

Její pokoj byl v podkroví, plný starobylého, možná dokonce původního nábytku. Vyřezávaná postel s nebesy, truhly a skříně ve stejném stylu, pod oknem stůl - na něm ovšem stoh obyčejných papírů a propiska. Když otevřela šatní skříně, pomalu si připadala jako opravdová zámecká paní. Šaty byly zřejmě vkusnou replikou, ovšem upravenou tak, aby se v nich dalo pohodlně chodit a dýchat. Převlékla se a s očekáváním zamčených dveří vedoucích na chodbu vzala za kliku. Tím spíš byla překvapená, když dveře normálně otevřela a konečně její nadšení dohnal rozum a paranoia. Proč se o ni takhle stará? Proč se k ní chová jako k hostovi? Proč si je tak jistý, že ona neuteče? Ano, je hluboko v lese, který nezná, ale stejně, když si dal tu práci ji najít. Ovládá ji snad natolik, že by jí útěk nedovolil? Při té představě se zachvěla. Ne, to není možné, takovou moc nemá ani on. Ale co je tedy za tím? U něj nic není jen tak. Z úvah ji vyrušil sluha.

„Slečno? Pán si vás dovoluje pozvat na snídani. Mám vás upozornit, že odmítnutí pán nebere jako odpověď. Půjdeme tedy?“ Po zádech jí z toho hlasu přejel mráz. Nejenže se chovají jako stroje, i tak mluví. Musela se ale usmát, neboť alespoň něco bylo při starém - jeho přání je rozkaz. Neváhala a vydala se za loutkou.

Seděl za prostřeným stolem, na kterém leželo snad úplně všechno možné jídlo vhodné k snídani. Když vešla, vstal, odvolal sluhu a sám jí nabídl židli proti jeho. Zatímco si způsobně skládala sukni, usedl proti ní a společně se dali do jídla. Netrvalo dlouho a porušil ticho otázkou.

„Tak jak se ti tu líbí? Co tvůj pokoj?“ Trochu se uvolnila, neboť se v jeho hlase opět objevil ten dobře známý tón, který i jednoznačným větám přisuzuje spoustu významů. Většinou totiž znamená právě to, co vás napadne první.

„Můj pokoj a šaty jsou nádherné. Děkuji,“ odpověděla mu způsobně tak, jak se očekávalo. On si na způsoby potrpí a teď ho potřebovala udržet v dobrém rozmaru. Stále nevěděla, co taková volnost znamená.

„Pak tedy navrhuji, abychom si po jídle udělali malou exkurzi po domě a zahradě.“ Čímž jí oznámil další program. Jemně přikývla (nic jiného dělat nemohla) a protože vypadal, že dále mluvit nebude, po chvíli ticha se osmělila k dotazu.

„Promiň mi tak troufalou otázku, ale co bude mým údělem zde?“zeptala se a sklopila oči, jakoby řekla příliš mnoho. Najednou stál před ní a bral ji za bradu tak, aby jí viděl do očí a ona se musela podívat do jeho bezedných zelených propastí, ze kterých se jí motala hlava.

„Ty?“ pomalu se na ni usmál a naschvál mluvil líně a každé slovo si zvlášť vychutnával. „Ty se tu budeš procházet, odpočívat, psát, šít, co jen si budeš přát.“ Pomalu jí pustil bradu a nechal ji vstřebávat to šokující sdělení. Tentokrát žádná služka… napadla ji stejná otázka jako už tolikrát za dnešek. Proč???

Po snídani ji provedl po celém sídle a velké části zahrady. Pochopila, že někde ve vilce je kuchyň, salónek, pracovna, další salónek a vůbec spousta místností, ale pochybovala, že k nim znovu trefí, zámek byl rozlehlejší, než se zvenčí zdálo. Zato zahradu, či přesněji oboru za domem, si zamilovala na první pohled. Teď, na podzim, hrála všemi barvami. Tady ji už jen rychle informoval o čase oběda a odporoučel se.

Zůstala sama uprostřed té nádhery. Procházela se volným krokem a bylo jí báječně… Najednou za ní něco zašustilo. V první chvíli se lekla a ztuhla. Pak se pomalu otočila a spatřila malou rezavou veverku. Oddechla si, přidřepla a natáhla k veverce ruku s oříškem, který ležel na zemi. Zrzka přiběhla, vzala si oříšek a kousek odskákala. Ona už chtěla vstát, když viděla, jak se veverka, už bez oříšku, vrací.

„Copak bys ještě chtěla? Už žádný oříšek nemám,“ promluvila na zvíře a opět natáhla ruku. Veverka se rozběhla a než se ona vzpamatovala, už jí rezatý tvoreček seděl na rameni. „Jů, ty seš (jsi) mi nějaká ochočená.“ No jo a z oříšku si dělá zásoby na zimu… Proboha, čas! Přijde pozdě na oběd! Opatrně sundala veverku z ramene (zrzka na ni nechápavě koukala) a rozběhla se zpět k zámku. Neměla vůbec tušení, jak dlouho už je v oboře…

Ve vilce zjistila, že se zbytečně plašila, ale zpátky do zahrady už se jí nechtělo, a tak se převlékla ze šatů plných smetí do něčeho reprezentativnějšího a vydala se k jídelně. On tu ještě nebyl. Rozhodla se tedy udělat si přehled, kam vedou které dveře. První do kuchyně, druhé na chodbu… A třetí do salónku. S klavírem. Rozhlédla se, jestli ji náhodou někdo nemůže vidět, a pak usedla za křídlo. Její prsty se rozběhly po klávesách a z klavíru se začala linout dávno zapomenutá melodie. Přemýšlela, proč toho jako malá vlastně nechala, teď to zní nádherně… Možná by se mohla něco naučit, když tu stejně nemá nic na práci…

„Noty jsou v knihovně, ale koukám, že je nepotřebuješ,“ ozvalo se za ní. Rychle se vrátila do reálného světa a ohlédla se, aby viděla na mluvčího. Samozřejmě on. Opíral se o rám dveří, v ruce sklenku jakéhosi alkoholu, a pozoroval ji.

„Nepůjdeme se naobědvat?“ Odlepil se od futer a počkal, až projde kolem něj vstříc prostřenému stolu.

Po několika dalších dnech, které strávila procházkami, přátelením se s veverkou nebo hraním na klavír, ji zastavil, zrovna když se chystala na dopolední návštěvu obory.

„Vem si na sebe nějaké kalhoty a rychle se vrať, něco pro tebe mám,“ přikázal jí. Odběhla tedy a za chvilku už ji vedl do odlehlejší části zahrady, ve které ještě nebyla.

Mířili ke skupince budov. Zanedlouho i podle vykukujících koňských hlav rozpoznala, že jde o stáje. Zastavila se v bezpečné vzdálenosti a podezíravě koukala na něj, který pokračoval až k jednomu z boxů. Zamlaskal a z kóje se vynořila bílá hlava.

„Tohle je September. Pojď se seznámit.“ Trochu zlomyslně se na ni usmál, neboť zaznamenal její strach. Prkenně přistoupila, pohladila koně po čumáku a zacouvala zpátky. Teprve teď si uvědomila, že on už zase mluví.

„Je to dost vzácné plemeno. Dřív se mu přisuzovaly kouzelné vlastnosti, ale podle mě je to blbost.“ Ušklíbl se a přikázal jakémusi sluhovi, aby zvíře přichystal k jízdě.

Bože, snad nechce, abych se na to posadila? Nikdy! Je to strašně vysoký a živý! určitě by se to pode mnou splašilo a shodilo mě to! Ani náhodou!

Jestli si on jejích šílících myšlenek všiml, nedal to znát a dál sledoval, jak loutka koně čistí a strojí.

„Taky se to někdy naučíš, ale dnes není čas,“ prohodil jen tak mimochodem. Teď už se o jeho úmyslech nedalo pochybovat. Protože ji nikdo zrovna nesledoval, rozhodla se spasit útěkem. Jasně, takže tři…dva…jedna… a nic. Nohy jako by jí zarostli do země. Zvedla hlavu a uvědomila si, že on ji pobaveně pozoruje.

„Copak? Neříkej, že bys chtěla utíkat. To se přeci nedělá.“ Došel až k ní, tak těsně, že se jejich hlavy téměř dotýkaly.

„Ty se přestaneš bát a naučíš jezdit. Protože já si to přeju.“ Zašeptal. Z toho tónu ji zamrazilo.

„Schází mi totiž společník na vyjížďky,“ dodal už normálně a opět se opřel o stáj, jakoby se vůbec nic nestalo. Zatím z boxu vyvedli nádherného, statného bělouše.

Zbytek dopoledne strávili u koní, nebo spíše, alespoň v jejím případě, na koni. S výmluvou na její vlastní zájem musela dělat cviky, které se jí vůbec nelíbily, a div u nich neřvala hrůzou z pádu. Vůbec její stabilita, ale jeho sebevědomí se tu posilovalo…

Na oběd se pak sotva dobelhala a odpoledne strávila v posteli. Zkusila i spánek, ale brzo se probudila a přišla si ještě rozlámanější. A navíc měla strašnou žízeň. Úpěnlivě si přála, aby ta pitomá sklenice s vodou nebyla až na stole pod oknem. Následně si musela protřít oči. To přece není možný, sklenička zmizela! Našla ji vedle sebe na nočním stolku. Nevěřícně to zkusila ještě jednou - a najednou držela skleničku v ruce. A sakra. Tohle je divný. Jasně, tohle znala. Ale vždycky jí to ukazoval on… Rozhlédla se, ale opravdu v pokoji byla sama. Ne, to prostě není možné, to nejde!

Do večeře měla o čem přemýšlet.

Když se o něco později mlčky pustili do večeře, rozhodla se zeptat. Věděla, že jak jde o něj, povídal by od rána do večera bez špetky podezření.

„Jak ses stal kouzelníkem?“

„Jak by, přijali mě do studií…“ Z následného dialogu, či spíše jeho monologu, pochopila, že se musí objevit přirozené vlohy. A že je silně neobvyklé, aby se objevily až v dospělosti. A přece zvládala jeho triky. Napadlo ji, že snad tím, že je v jeho okolí… Ne, sám řekl, že to je blbost.

Následující dny ji nechával být, a tak měla dost času nejen na hraní a procházky, ale především na osvojení nových schopností. Ze začátku se jí příliš nedařilo, ale brzy objevila mnoho nových možností, až se jí z toho motala hlava. Dokonce zjistila, že i se Septembrem si najednou celkem rozumí. Poprvé za dobu, co ho zná, děkovala, že on je tak zahleděný do sebe a ničeho si nevšiml. Klid jí ale nebyl přán dlouho.

Venku foukal studený vítr a vypadalo to, že brzy bude pršet. Jako obvykle se sešli, aby společně posnídali.

„Pořádně se najez, půjdeme jezdit,“ prohodil jen tak mimochodem.

Podívala se na něj naštvaným pohledem. Vychutnal si ho a promluvil.

„Ale, ale, snad se nám nebudeš vztekat… Smiř se s tím, stejně budeš muset nakonec splnit moji vůli… Heeeej!“Vykřikl trochu překvapeně, protože ona zatím vstala a pokusila se ho uhodit do tváře. Ruka se jí zastavila několik centimetrů před jeho obličejem. Chvíli se na sebe jenom dívali, on vyděšeně, ona zmražena jeho pohledem tak, že se nemohla hnout. Když jí po nekonečných vteřinách pustil, prchla z místnosti.

Doběhla do svého pokoje a svalila se na postel. Co to bylo? Proč ji zastavil až takhle na poslední chvíli? Nikdy předtím by ji přece nenechal ani vstát! Ale musela se mu vymknout, viděla mu tu paniku na očích. On se jí bál! On - bát se - a jí? Divné, ale přece to viděla…

Takže má po ptákách, jistě si ji teď bude hlídat daleko pečlivěji. Neměla se takhle prozradit. Ale kdo něco takového mohl čekat?

Kupodivu se nic takového nestalo. Jenom si lehounce ověřil, nakolik ji ještě udrží (byla dost unavená a měla dost rozumu na to, aby dostal, co chtěl) a vše bylo jako předtím. Jen se s ní vídal ještě o trochu méně. Oběma to zřejmě vyhovovalo. V knihovně zámku objevila několik kouzelnických knih, které přečetla za rekordní čas. Loutku už si dovedla přivolat, aniž by se snažila. Zjistila dokonce, že je schopna i poznat, kde on je, ale nikdy ho nesledovala dlouho, protože jakoby to cítil. Jednou ho takhle našla ve chvíli, kdy z něj přímo čišel strach. Zapomněla na opatrnost a pokusila se zjistit, čeho se bojí. Ponořila se do hlubiny obrazů, zřejmě jeho představ… Byla tam ona, jak ničí celý zámek pohybem ruky… Byl tam on, co před ní ležel na kolenou… Jeho hrůza ji pohltila a když ji odhalil, byla tak zkoprnělá, že ji ani nenapadlo utéct.

„Přijď ke mně, myslím, že bychom si měli promluvit.“ Slyšela ho zřetelně, přestože byl na druhém konci zámku. Rychle se probrala a vyběhla za ním. Cestou byla ještě tak mimo z jeho představ a jeho strachu, že ani nepřemýšlela, co to mělo znamenat. A možná to byla škoda. Třeba by přišla na jeho vědomí o nebezpečné bouři, kterou si přivedl domů a kterou doufal, že zkrotí tím, že ji bude hlídat, ale příliš se bál ji svazovat, neboť z nepohodlí brala sílu…

Doběhla celá udýchaná do malé jídelny, kde ještě nebyla. Seděl v křesle a právě obědval.

„Posaď se u nás,“ usmál se na ni a kývnul k prázdné židli. Strach byl ten tam.

„Nechci,“ odsekla mu. Zvedl hlavu a podíval se jí přímo do očí, až se jí téměř podlomila kolena

„Ale no tak, holka, nezlob. Promluvíme si jako dospělí lidé.“

Ostrý nůž, který ležel na stole, jí skočil do ruky téměř sám. Očividně přestával zvládat situaci a věděl to, ale ze všech sil se snažil zachovat klid.

„Tak prosím, získala’s moc. Ale beze mě ji neovládneš, nebudeš schopná pořádně použít. Přiznej si to, mě nikdy nepřemůž-„

Ruka s nožem vyletěla k jeho hrudníku.

Později několik desítek desorientovaných lidí, kteří se potkali v barokním zámečku uprostřed lesů, aniž by si pamatovali, jak se sem dostali, v místnosti, která podle prostřeného stolu sloužila jako jídelna, objevilo v kaluži krve mrtvolu postaršího pána. Všichni souhlasně tvrdili, že dotyčného zesnulého nikdy předtím neviděli. Policie později mrtvolu identifikovala jako dávno zmizelého potomka rodu, kterému zámek patřil. Ta také poté, co případ odložila nevyřešený pro nedostatek důkazů, předala sídlo psychiatrické léčebně. Krom příhodného místa také proto, že mezi prvními pacienty zařízení byli mnozí ze skupinky, která se tehdy v zámku objevila. Místním terapeutům ale dlouho trvalo, než byli schopni vymítit skupinovou halucinaci o bludičce na bílém koni a s veverkou na rameni, která mlčky lákala muže procházející se v oboře k sebevraždě.