Ještěrka si užívá posledních paprsků slunce na vyhřátém kameni. Takových kamenů je v okolí moc. Při troše fantazie se v jejich seskupení dají rozeznat stěny obydlí. Příroda jako by toto místo milovala a zapracovala tu daleko rychleji, než je běžné. Vysoko nad troskami se tyčí stará lípa. Jen ta poznala všechny obyvatele tohoto stavení, nejlépe pak posledního.

Neví se, co byl zač. Nikdo se ho neptal. Prostě On. Ví se, že pomáhal lidem kde mohl a nečekal vděk. Anděl? Možná jeho pozemská verze.

Kdy přišel? Prostě se jednou objevil a od té doby jako by tu byl už odnepaměti. Laskavý, usměvavý, starostlivý. Bez chybičky. Téměř.

Slunce zapadlo a na obloze se objevují hvězdy.

Miloval hvězdy. Celé hodiny je vydržel pozorovat. Snad necítil chlad noci. Pravděpodobně ani necítil nepohodlnost ležení na tvrdé zemi. Podle něho se jednotlivé hvězdy spojovaly do obrazu a nabízely příběhy k poučení. Považovali ho za snílka a podivína. Snad i tam, kde teď je, má svou hvězdnou oblohu.

Uměl si poradit se vším. Znal každou nemoc, na každou bolístku měl lék. I když jen pouhá milá slůvka, dovedl jimi čarovat. Objevil se zrovna tam, kde ho bylo potřeba.

Chodil i do vesnice. Potkával krásnou dívku a slepě se zamiloval. Skládal jí básně. Vyprávěl o hvězdách. Nosil nejhezčí dary přírody. Daroval jí kousek sebe.

Noční tmou se blíží postava. I přes plášť a kápi staženou hluboce do obličeje se dá rozeznat, že jde o mladou dívku. Přichází k ruinám, kam dlouho nikdo nevkročil.

Zezačátku opětovala jeho cit, i když ne tak žhavě. Jenže pak se přistěhoval nový obyvatel a ona upnula svou pozornost jinam. Když ji On tenkrát přinesl obzvláště nádherné květiny, zahodila je a vysmála se mu. Zradila.

On najednou přestal pomáhat. Zanevřel na lidi, chtěl jim ukázat, kolik toho pro ně dělal. Odešel bez rozloučení. Brzy na to se začalo jeho obydlí rozpadat a příroda si rychle našla cestu do jeho útrob. Příroda toto místo měla ráda. Lidi ne, lidi se mu vyhýbali jak jen mohli. Mluvili o něm nanejvýše šeptem.

Je výročí jeho zmizení. Právě dnes je tomu rok, co odešel, pohrdajíc lidmi. Nebyl o moc lepší. Sám pro slepou zamilovanost neviděl malou ustrašenou dívku, která vždy tajně doufala v jeho pozornost. Která byla daleko víc hodna jeho lásky.

Příchozí právě zapaluje svíci na jednom z kamenů. Takovou svíci, která se zapaluje na hrobech. Kapuce jí padá z hlavy a odhaluje vlnité světlé vlasy. Šeptá: „Proč jen si od nás odešel? Chybíš mi!“ Pláče.

Něco ji chytá za ruku. Hladí po vlasech. "Neplač!" šeptá. Uvědomuje si, že se vlastně dívá do hlubokých hnědých očí. V krbu zapraskalo dříví. Útulná světnička kolem je vyhřátá. „No tak, neplač!“povídá a bere ji do uklidňující náruče. „Nikdy jsem neodešel. Jen čekal.“